Psal se listopad roku 2020. Právě jsem absolvovala druhotrimestrální ultrazvuk, kde podle mého ošetřujícího gynekologa bylo vše v pořádku. Jenže můj instinkt říkal něco jiného. Rozhodla jsem se proto objednat na prenatální diagnostiku do specializovaného centra.
Lékař, který ultrazvuk prováděl, byl velmi empatický. Nejprve kontroloval skelet miminka, až zpozorněl u nožiček. Řekl, že se k nim vrátíme nakonec. Když se vyšetření chýlilo ke konci, znovu se na nožičky zaměřil. Snažil se miminko přimět k pohybu, ale nožky stále vypadaly jinak. Poté mi začal citlivě vysvětlovat, co zjistil — vrozenou vadu zvanou Pes equinovarus.
Ještě někam telefonoval, zřejmě kolegovi, a radili se, zda je nutné podstoupit genetické testy. Nakonec se shodli, že není důvod – vše kromě nožiček bylo v pořádku. Zeptala jsem se: „Musím na potrat, nebo jak se to řeší?“ Doktor okamžitě potrat zamítl a vysvětlil mi, že jde o vadu, která se dnes velmi dobře léčí. Do ruky mi podal letáček spolku Achilleus a dodal: „Nebojte, bude běhat za míčem jako ostatní.“
Rok po narození Tomáška byl velmi náročný. Neprospíval, a tak jsme často jezdili po nemocnicích a různých vyšetřeních. S léčbou nožiček šlo vše podle plánu, ale kvůli jeho nechutenství jsme byli prakticky odříznutí od světa. Každý den se točil kolem vážení, tabulek a pláče, Naštěstí se i tento problém časem vyřešil.
Když se situace uklidnila, cítila jsem potřebu pustit se do něčeho, co má smysl. Od mala jsem měla touhu pomáhat a často jsem se zapojovala do různých dobročinných aktivit. V tu dobu by mě nenapadlo, že jednou budu součástí něčeho tak úžasného a i přesto, že jsem to měla u nosu.
Tomášek se v pohybu stále zlepšoval, a to i díky rehabilitacím. Uvědomila jsem si, že to není samozřejmost. Kdybych tehdy neměla správné informace o vadě, možná bych mu nožičky jen masírovala, jak mi v porodnici radili - a kdo ví, jak by to dopadlo.
Už si ani přesně nepamatuji na konkrétní hovor se Stáňou - ostatně Stáňa mi tehdy pomáhala i během našich hospitalizací a překážek s dlahami, prakticky byla tu a je tu pro VŠECHNY. A právě v jednom z těch rozhovorů zazněla nabídka stát se součástí spolku. Samozřejmě, že jsem nabídku přijala. Byla to náročná cesta a ještě bude, ale zavedla mě tam, kde se cítím být na svém místě. Mám kolem sebe skvělé kamarádky a pocit úplného naplnění.
Přidej se k Achilleu. Pomáhejme pomáhat.